Panická ataka, aneb co tě nezabije to tě posílí!

Z panických atak jsem se uzdravila v roce 2017 a zpětně musím uznat, že své panice za mnohé děkuji. Pokud máte záchvaty panické ataky, zpravidla za ně nemůžete, prostě je máte. Nevybrali jste si, že budete "nemocní" a musíte se s tím nějak naučit žít a fungovat. Obvykle se ani nejedná o zanedbanou péči o vlastní psychiku. Panika může přijít během jedné vteřiny, bez předchozího varování a úplně vám otřást životem v jeho absolutních základech. Nejdřív jsem se styděla a sama před sebou jsem předstírala, že jsem v pohodě a že to přece zvládnu, že nepotřebuju cizí pomoc. Jenže s každou atakou jsem vnímala jak se mi hroutí život pod rukama a jak se vyhýbám všemu co by mi mohlo paniku spustit.

Dostala jsem se do stavu, kdy jsem byla vnitřně vystrašená úplně ze všeho a připadala jsem si jako časovaná bomba, která může kdykoliv explodovat. Strach, že bych se zhroutila někde na veřejnosti, že by se provalilo že jsem "magor" mě velmi rychle dohnal k tomu, začít se o sebe starat, docházet na terapie a v mém případě i studovat terapeutické techniky, protože jsem byla uzavřená a nechtěla jsem se nikomu svěřovat.

Postupně jsem zjistila že to nebyla uzavřenost, ale přecitlivělost a strach z toho, jak moc jsem zranitelná a křehká. Jak málo stačí, abych se úplně zhroutila a ztratila se sama sobě v prožitcích hrůzy a zmatku. Svou paniku jsem před svým okolím dokázala jakž-takž tajit. Největší vnitřní peklo jsem ale zažívala v partnerských vztazích. Ač jsem měla vždycky štěstí na báječné chlapy, já jsem se vedle nich báječně necítila. Naopak, ve vztazích mi bylo zle, hodně zle! Vnímala jsem partnerství jako spouštěč mých panických atak a i když jsem ve skrytu duše nechtěla být sama, v partnerství jsem nebyla schopná existovat.

Ač jsem měla vždycky štěstí na báječné chlapy, já jsem se vedle nich báječně necítila. Naopak, ve vztazích mi bylo zle, hodně zle!

Jeden z partnerů, který to se mnou nějakou dobu vydržel, byl hned v začátcích našeho vztahu vystaven několika zkouškám. První ataka, ač lehká přišla už na čtvrté schůzce a pak se postupně moje stavy jenom zhoršovaly. Když jsem spolu byli asi dva měsíce a měli za sebou víc schůzek s atakou než bez ataky říkala jsem si, že to je moje poslední šance. Jinak chudák uteče a já se mu vůbec nebudu divit. Pozval mě na večeři. Sedli jsem si ke stolu a ještě než přišel číšník, začala jsem vnímat jak vnitřně tuhnu, jak se klepu a je mi zle. Zároveň jsem měla strašný vztek, že zase mám ataku, namísto abych si užívala rande!

Když přišel číšník, byla jsem schopná říct jen "čaj" věděla jsem, že jíst nebudu, že to nepůjde, byla jsem celá sevřená. Přestala jsem mluvit, úplně jsem ztuhla a jen jsem těkala očima po místnosti. Prožívala jsem vnitřní hrůzu a paralýzu celého těla. Samozřejmě bez příčiny, samozřejmě bez důvodu.

On si v průběhu mé paniky surfoval na netu, najedl se a trpělivě čekal až mě to přejde. Když dopíjel můj čaj, z kterého jsem upila asi dva doušky, až v tu chvíli moje panika začala ustupovat. Já vlastně nevím jak to prožíval on, ale pro mě to bylo opravdu šílené a vnitřně jsem se smířila s tím, že tohle je naše poslední schůzka. Fakt mi to bylo líto, ale panika se vůlí přeprat nedá...

Když jsem se trochu zmátořila a už jsem byla jen v křečích a mohla jsem mluvit, i když vyklepaným hlasem. Zeptala jsem se ho narovinu, proč semnou je? Do dneška si pamatuji co odpověděl a mnohokrát jsem si na jeho slova vzpomněla, když jsem procházela dalšími záchvaty. Chytil mě za ruku, pohladil mě a řekl: "Já vím, že tohle nejsi ty! Ty jsi ta báječná usměvavá, divoká a milá holka s kterou jsem se seznámil a jedl dort prstem z jednoho talířku protože došli lžičky. Já jen čekám na to, až se ta báječná holka vrátí." Nevím jestli jsem tenkrát odpověděla, ale vím že jsme byli dva co čekají na to až se vrátí ta báječná, usměvavá holka, kterou jsem v panice úplně ztrácela.

Té holky jsem se dočkala až po dvou letech od téhle schůzky. Kupodivu on tak dlouho čekat nevydržel, ale v každém dalším záchvatu kterého byl přítomný jsem vnímala, že on je v tom "dobrovolně" a z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, mu stojí za to semnou teď být. Náš vztah byl ve chvílích kdy jsem tam byla JÁ moc krásný a důvěrný, ale častěji tam hold byla ta hromádka neštěstí, v kterou jsem se nekontrolovatelně proměňovala. Paradoxní je, že jsem se definitivně rozešli asi měsíc před mým vyléčením, osud je vtipálek :)

Důvod, proč se mi panická ataka projevovala hlavně v partnerských vztazích, jsem vypátrala teprve nedávno, ale to by bylo na delší vyprávění. Vnitřně často děkuji každému, kdo semnou kus mé cesty k uzdravení absolvoval. Protože až teď se mohu radovat, že je tu se mnou kažičký den, ta báječná holka, co se směje a raduje ze života, na kterou jsem tenkrát oba čekali a která přicházela jen výjimečně. Ano, řekla jsem o sobě "báječná"... Moje povaha, je totiž kombinací něčeho, co mě v krizových momentech drželo nad vodou a já jsem si toho jaká jsem opravdu naučila hodně vážit :)

Neopouštějte kvůli panice ty, který vás milují!

Chci tím říct, neopouštějte kvůli panice ty který vás milují. Nesnažte se své okolí chránit a neodhánějte od sebe ty, který z nepochopitelných důvodu chtějí tuhle životní etapu absolvovat s vámi. Zpětně vidím, že i když jsem se nakonec rozešli, pro oba z nás měl tento vztah význam a byl mnohem hlubší než jsem si kdy byli schopní přiznat. Já jsem se v tomto vztahu mimo jiné naučila mluvit srozumitelně o tom, co se se mnou děje, naučila jsem se milovat i přes všechnu vnitřní bolest, která mi v otevřenosti a v lásce bránila. Naučila jsem se říkat pravdu, vyjadřovat spokojenost a nespokojenost, ukazovat a nestydět se za svou zranitelnost a přecitlivělost... Jen díky tomu jsem byla svědkem, jak se oba navzájem duševně uzdravujeme trpělivou péčí, důvěrou a něhou. I když jsem vyplakala potoky slz, a ještě dnes se ve vzpomínkách na některé situace dojímám. Vím, že tento kus cesty jsem měli projít spolu a jsem ráda, že jsem tenkrát neutekla, nebo ho od sebe neodehnala ze strachu, abych nechtěně neublížila. Oba jsme totiž museli přijmout danou situaci a jelikož jsem se už v minulost jednoho skvělého chlapa kvůli atace zřekla, nechtěla jsem tutéž chybu udělat znovu...

Naučila jsem se svůj život přijímat takový, jaký je.

Na panice mě postupem času začalo bavit to, že jsem se naučila svůj život přijímat takový jaký je a užívala jsem si každou chviličku, která panikou nebyla narušená. Přestala jsem řešit jestli to můj přítel ustojí a nebo odejde. Prioritně jsem vnímala, že pokud se uzdravím, pravděpodobnost že zůstane je větší a tak jsem se soustředila na uzdravení a přijmula jsem, že panika může zničit můj další vztah, ale nesmí zničit mě...

Už se nebojím!

Postupně jsem překonávala omezení, které mi panika způsobovala a dnes prožívám jeden WoW efekt z obyčejných věcí za druhým. Nebojím se odjet na delší dobu mimo domov, nebojím se být delší dobu v práci, nebojím se být unavená, nebojím se opít, nebojím se vztahů a užívám si, jak dokážu být klidná v situacích, které dříve evokovaly stres a strach jen z pouhé představy že se něco stane...

Díky terapeutické praxi a péči o "panikáře" jsem si začala všímat toho, jací jsou "panikáři" vlastně pohodáři, že do nikoho z nich bych na pohled neřekla, že to co mi vypráví skutečně zažili.

Třeba to, že několik dní nemohli normálně spát, protože se reálně dusili, že několik týdnů nebyli schopní ničeho, takže se počůrávali do postele a museli je přebalovat, že vylézt před barák byla výprava na celý den a po měsíci byli schopní vyjít před branku, kde se štěstím a strachy rozplakali a museli zpátky domů... Vyslechnu si různé extrémy, kterých se na lidech panika napáchala a přes to mi je vyprávějí krásné a usměvavé bytosti s ohromnou touhou žít a radovat se ze života... Chápu je, vím jaké to je být v úplném zoufalství ataky, která často nemá zjevnou příčinu a děkuji vám všem za důvěru, kterou v terapiích sdílíme. Každý takový příběh mě znovu a znovu přesvědčuje o tom, že můj nový životní směr je smysluplný. Protože člověk trpící panickou atakou není blázen, jen vnímá něco čemu zatím nerozumí a co jeho mysl nedokáže vyhodnotit. I když to nejde třeba hned... Sama jsem chodícím důkazem, že porozumět jde a přála bych prožít zázrak hluboké porozumění každému z vás.

Co tě nezabije to tě posílí!

Panikáři jsou chodící důkazy, pořekadla "Co tě nezabije, to tě posílí". Uvolnit se z panických atak je pro každého z nás ohromné vítězství, za které nikdy nedostaneme žádnou medaili ani společenské uznání, ale díky kterému se můžeme naučit žít v souladu se sebou, v respektu k sobě a v odvaze projít vším. To je alespoň moje osobní zkušenost. Panikáři mají obvykle srovnané životní priority, jsou to duševně velmi vyspělí lidé, kteří v sobě našli pravou pokoru, jelikož si sáhli na vlastní dno. Panikáři jsou křehcí, senzitivní a velmi odvážní lidé, jejich strachy jsou nepopsatelné a často abstraktní, ale nejsou přehnané a pokud se s nimi pracuje citlivě, jsou na nich výsledky zlepšení pozorovatelné velmi rychle, alespoň takové zkušenosti s panikáři mám já.

Doporučuji knihu Houpačka od Kateřiny Mihalíkové

K sepsání tohoto mikropříběhu o jednom obyčejném a celkem malém záchvatu paniky mě inspirovala kniha mé nové klientky @kacka_takkam_ka, kterou obdivuji za to, že veřejně promlouvá o panice dřív, než se z ní uzdravila. To by třeba mě, můj strach nedovolil. Až při čtení knihy, jsem si uvědomila jak je důležité sdílet své mikropříběhy a dávat podobným lidem informaci, že nejsou sami, komu se děje něco "šíleného". Káťo, přeji tobě i knize Houpačka mnoho úspěchů a doufám, že příští kniha bude o tom, jak jsi se z paniky uzdravila.

S láskou všem "panikářům",

Karolína